2020 : Leden v obrazech

Ať už berete rok 2020 jako počátek nové dekády nebo ne, leden je bezesporu měsíc nových začátků ať už si dáváte předsevzetí nebo ne.

V lednu jsme doma uspořádali první brunch. První tohoto roku a první u nás doma vůbec.

IMG_4702IMG_4701

V půlce ledna jsem jeli do estonské Narvy oslavit narozeniny M. Prvně tedy moc nadšený nebyl z nápadu wellness hotelu, ale nakonec uznal, že to byl skvěle strávený víkend. Navíc si mohl procvičit ruštinu, bez které bychom se neobešli.

 

V lednu jsme navštívili národní park Nuuksio. A stejně jako cel  jih Finska, Nuuksio byl a pořád je bez sněhu. Mírná zima by mi vlastně ani nevadila. Ale jakou cenu za to platíme?

 

Od půlky měsíce ledna jsem doma a zatím si užívám volný čas. Čtu, chodám na jógu, vařím ….

 

 

Top strop a jedno zklamání aneb cestovatelské shrnutí roku 2019

Mít cestování jako koníček je dneska cliché. Kdo necestuje, jako by nebyl. Já to upřímně  nemám jinak a loňský rok se cestovatelsky vydařil.

Loňským highlightem byly jedoznačně Azory. Ostrov São Miguel je skrytý poklad Portugalska. Oceán, túry, horké prameny a vynikající jídlo, co si víc přát ?  Na Azory se chci vrátit a postupně prozkoumat všechny ostrovy.

BOZP2952BGTI7423AGHO3444AADV0574

 

Gran Canaria a Manchester se umístili někde uprostřed. Oba výlety byly spontánní a jela jsem na ně díky extra volnu v práci. Na Kanáry jsem letěla, protože jsem věděla, že je tam teplo po celý rok. A chtěla jsem nasát slunce před dlouhou zimou ve Finsku. Gran Canaria mne tolik neoslovila jako ostrov São Miguel.  Nicméně chápu proč jsou Kanáry tolik populární.

Do Británie jsem letěla, protože tam bydlí sestra. Abych byla upřímná, Británie mě až zase tolik neláká. Manchester je průmyslové město, kde není tolik památek a město mne tolik nezaujalo. Udělali jsme si výlet taky do Liverpoolu a Dublinu.

Velkým zklamáním pak byla Riga. Do Rigy jsem se chtěla podívat už nějakou dobu a nevím, jestli to bylo ovlivněno deštivým počasím nebo ne příliš šťastnu volbou v ubytování, ale Riga mne moc nezaujala. Představovala jsem si, že Riga bude něco jako Tallinn. Riga má velké množství secesních památek a až budou jednou opraveny, město prokoukne.

IMG_3902

IMG_3937

A nakonec jeden bonus. Camino, které jsem šla v dubnu 2019 nepovažuji za klasické cestování. Ačkolik možnst si projít maličké portugalské a španělské vesničky byl jeden z důvodů proč jsem se rozhodla jít camino. Mým bonusovým tipem je tak region Minho a Galicie.

Minho je region na severu Portugalska a není ještě objeven turisty. Všichni jedou do Lisabonu nebo Porta, ale tenhle kousek Portugalska je neméně zajímavý. Stejně je na tom Galicie, všichni znají Barcelonu. Španělsko toho nabízí mnohem více.

Narva a Narva-Jõesuu, výlet až skoro do Ruska

Můj muž má na začátku roku narozeniny. Na moje narozeniny jsme byli na víkend v Rize, tak jsem se rozhodla, že i na jeho narozeniny někam pojedeme. Ovšem jet někam na výlet v lednu je trošku problematické, protože na Severu může pršet, může být mínus dvacet nebo může být sníh a všechno vypadat jako v pohádce.

Estonsko byla první a jediná volba. Je levnější než Finsko a co se týče jídla, je to úplně jiný level. Tallinn má podle mne lepší foodie scénu než Helsinki. O tom, kde se najíst v Tallinnu chci napsat brzo příspěvek.

Narva byla jedním z míst, na kterém jsme oba ještě nebyli. Asi 15 km od Narvy je pak městečko Narva Joesuu, které je známé letní letovisko a taky díky hotelům se spa. Což mi přišlo jako super nápad, jelikož v lednu je pořád celkem tma u nás na Severu, takže strávit večer v sauně a bazénu mi znělo jako dobrý nápad.

Cesta vlakem z Tallinnu do Narvy trvala něco málo přes 2 hodiny. Narva je třetí největší město Estonska a díky historickým okolnostem skoro 90 procent obytavel mluví rusky nebo se rovnou hlásí k ruské národní příslušnosti.  V samotném středu města je hranice s Ruskem. Hranice je jinak  přirozeně tvořená řekou Narva. Město bylo zničeno za druhé světové války a znovu postaveno v sovětském stylu.

Když jsme přijeli do Narvy, nad městem byla mlha a to dodávalo tajemnou atmosféru. Oproti Tallinu Narva působila ponuře a historie dýchála na každém kroku. Hotel jsme měli v Narva-Jõesuu, takže jsme měli něco přes hodinu se podívat po městě, než nám pojede autobus. Prošli jsme se okolo hradu a  navštívili turistické centrum. Do města jsme se chtěli vrátit následující den, ale pak jsme se rozhodli zůstat v Narva-Jõesuu kvůli klidu a tichu.

Narva-Jõesuu zažila svoje období slávy na přelomu 19.  a 20. století. Město bylo hojně navštěvováno ruskou aristokracií. Narva-Jõesuu má 8 km dlouhou písečnou pláž a v létě městečko praskalo ve švech. Situace byla podobná za časů Sovětského svazu. Ale s příchodem estonské nezávislosti přišel postupný úpadek turistického ruchu. V současné době Narva-Jõesuu má několik moderních hotelů a počet turistů pomalu stoupá.

Narva-Jõesuu působí hlavně v zimě, kdy je brzo tma jako město duchů, v městečku jsou opuštěné domy a hlavně celé hotelové komplexy.

Z Porta do Santiaga anebo svatojakubská pouť

Poprvé jsem slyšela o caminu nebo-li pouti do Santiaga někdy na gymnáziu.  Přišlo mi to jako zajímavý nápad, ale nikdy jsem nepřemýšlela, že bych to sama šla. Až teprve loni, když jsem cestovala po Portugalsku, jsem v Portu jsem viděla několik poutníků a značek  a tehdy mne poprvé napadlo, že bych přeci taky mohla jít camino.

IMG_1970

Původně jsem chtěla jít na podzim kvůli stálejšímu počasí, ale nakonec jsem šla v dubnu. Nechtěla jsem čekat skoro rok.

Rozhodla jsem se jít portugalskou cestou. Z Porta vedou dvě – okolo oceánu  a vnitrozemní (centrální). Já jsem se rozhodla jít podél oceánu, protože trasu volí méně lidí a protože cesta vede podél – překvapivě – oceánu. Cesta je delší než centrální  a má 280km.

Hlavní zdroj informací mi byl blog Stingy nomads , kteří přošli několik tras do Santiaga a dá se vytisknout tabulka s jejih cestou a ubytováním. Na blogu  mají popsané jednotlivé dny, takže zhruba víte co čekat. Podrobně popisují také albergue, takže jsem věděla, kde si můžu uvařit a kde nemají sporák nebo varnou konvici. Také jsem si vytiskla plán podle Pedro na tripu a přečetla si blog Weef.

Do Porta jsem přiletěla po obědě a můj plán byl jasný – v katedrále jsem si pořídila kredenciál, nakoupila si bezlepkový chleba a balíček náplastí.

D94C70D7-2678-4BCD-A2F0-B558B895FDBE

Den 1.  – Porto – Labrugue (22 km)

Díky časovému posunu a nervozitě/nadšení jsem vstala poměrně brzo a vyrazila jsem za svítání, ve chvíli, kdy pomalu přestávalo pršet. Jak jsem psala, rozhodla jsem se jít pobřežní cestou a první den jsem nesledovala oficiální cestu, ale šla jsem literal way, která vede od centra Porta hned k oceánu. Jak den ubíhal, tak jsem potkala celkem dost dalších poutníků, což me trochu znervóznilo, ale ne všichni ujdou stejný počet kilometrů a skončí den na stejném místě.  Většinu dne jsem šla podél pobřeží, po dřevěném chodníčku. V jednu chvíli se rozpršelo a já byla v té chvíli na pláži, ostatní lidé se beželi schovat do svých aut. V tu chvíli jsem si uvědomila, že já jsem tady sama za sebe a pokračovala jsem v chůzi.

Ve vesničce Labrugue jsem zůstala v albergue. Několik poutníků v albergue se rozhodlo pokračovat centrální cestou kvůli větru.

Den 2. – Larugue – Apúlia (24 km)

Cesta pokračovala zpočátku podél pláže (vítr byl o dost silnější než předchozí den a poutníky, co se rozhodli změnit trasu jsem chápala) a pak se stočila do města Vila do Conde, kde jsem poprvé viděla oficiální značení (nebo spíše já jsem se napojila na oficiální cestu). Plynule jsem přešla do Povoa de Varzim, odkud cesta opět pokračovala podél pláže. Po cestě jsem viděla plakát, který lákal na nově otevřený albergue. Takže jsem se rozhodla jít, až do malého městečka Apúlia.

Den 3. – Apúlia – Viana de Castelo (27 km)

Den začal příjemnou procházkou okolo oceánu. Šla jsem chvíli mimo označení, což se mi pak trochu vymstilo ve městečku Fao, kde jsem nemohla najít oficiální cestu. Ale nevadí. Na konci městečka Esposende mne a pár dalších potníků jeden msítní obyvatel nasměroval na nově vybudovaný chodníček okolo oceánu. Cesta byla pěkná, ale Portugalec nás nechal uprostřed polí. Najít zpátky oficiální cestu nakonec nebyl problém. Stezka se odklonila od oceánů a poprvé vedla lesem a vesničkami. Když jsem procházela vesničkami, tak mne místní obyvatelé většinou pozdravili a já jsem byla rada, že jsem se na cestu nakonec vydala. Jak jinak bych se podívala na portugalský venkov a mohla se kdykoliv zastavit a jen se koukat okolo sebe.

Den 4. – Viana de Castelo – Vila Praia de Ancora (  24 km)

Jednoznačně nejkrásnější den na caminu. Oceán jsem viděla pouze z dálky (dá se jít také vedle oceánu) a cesta vedla vesničkami a lesem. Podle popisu to zní stejně jako přdchozí den, ale stezka byla kouzelná. Možná to bylo i tím, že bylo jaro a zahrady byly rozkvetlé.

Většina poutníků pokračovala až do Caminha, ale já si potřebovala dát pauzu. Ve Vila Praia de Ancora jsem zůstala v hostelu, protože tam není albergue.  Městečko je oblíbená surfařská destinace, takže najít ubytování nebyl problém.

Den 5. – Vila Praia de Ancora – A Guarda ( 12 km)

Ráno jsem šla asi dvě hodinu do Caminha, což je poslední město v Portugalsku. V Caminha se dá pomocí lodě dostat do Španělska nebo pokračovat do města Tui a napojit se na centrální trasu. Já jsem chtěla pokračovat kolem oceánu, tak jsem zvolila loď. Podle průzkumu předchozí večer by loď měla fungovat, ale záleží na počtu poutníků. Nemá stálý rozvrh. Ale jak jsem dorazila na místo, tak jsem zjistila, že loď dnes nejezdí. Na místě už byla menší skupinka poutníků a tak jsme měli odvoz od soukromé osoby. Do Španělska to trvá asi 3 minuty. Majitel člunu nám doporučil nesledovat oficiální cestu, ale jít okolo řeky a oceánu.  Ten den jsem se rozhodla zůstat v A Guarda, protože počasí nebylo nic moc a protože jsem měla menší krizi. A Guarda mne příjemně překvapila. V albergue byl moc milý pán, který nám dal mapu a tipy na další ubytování.

Po sprše jsem šla do města se najíst a nakoupit a náhodou jsem narazila na michelinskou restauraci, která nabízela menu pro poutníky. Pamatuji si, že ten den pršelo, já jsem měla velkou krizi, proč to vlastně dělám a skončila jsem v michelinské restauraci.

Den 6. – A Guarda – Mougas (18  km)

Bylo mi líto, že jsem opostila Portugalsko. Portugalsko je moje milovaná země, kde se chci ještě stokrát vrátit. Ale musík říct, že Galície mne přijemně překvapila. Cesta vedle většinou okolo oceánu a párktát se stočila na silnici, kde je speciální pruh pro pěší.

IMG_2248

Den 7. – Mougas – A Ramallosa ( 16km)

Podle předpovědi mělo pršet celý den, takže jsem vyrazila jako obvykle brzo ráno. Cesta pokračovala kolem oceánu a pak přišel první přechod přes horu. Terén se začal měnit. Ve městě Baiona jsem si dala pauzu kvůli dešti. Odpoledne se nakone vyčasilo. To kdybych věděla, tak si přestávek udělám hned několik.

 

Den 8 . – A Ramallosa – Vigo ( 20 km)

Jít či nejít do Viga byla otázka. Rozhodla jsem se nevyhout město Vigo, protože jsem viděla pěkné fotky na instagramu. Nemohla jsem najít ubytování, co nám poradil  pán v albergue v A Guarda, tak jsem se rozhodla podívat se na booking a našla jsem dobrou nabídku na hotel.

Ale asi po hodině jsem sešla nechtěně z cesty. Pode mapy to nebyl problém, věděla jsem kudy jít, ale cesta nebyla nic moc a zvažovala jsem, jestli si zkrátit cestu autobusem a užít si den ve Vigu. Na poslední chvíli jsem si všimla žluté značky a místo silnice mne označení vedlo okolo pláží. Po celém dni jsem byla unavená a neviděla jsem vůbec nic z centra Viga a usla jsem asi už v devět večer.

IMG_2278

Dnes si říkám, že jsem měla ve Vigo jeden den zůstat a projít si staré město.

Den 9. – Vigo – Redondela ( 16 km)

Poměrně lehký den. Santiago už je méně než 100km. V Redondela se spojuje pobřežní a centrální trasa. Redondela je město s několika albergue, mnoho barů a restaurací. Na tenhle okamžik jsem se moc netěšila, protože počet poutníků neuvěřitelně narostl.

Den 10. – Renondela – Pontevedra ( 18 km)

Cesta by se mi líbila nebýt tolik lidí okolo. Spíše než pouť mi to celé přišlo jako závod. Vstala jsem po šesté a půlka poutníků už dávno vyrazila.

IMG_2316

Den 11. – Pontevedra – Armenteira ( 20 km)

Vstala jsem časně a vyšla snad ještě před sedmou a byla jsem rozhodnutá se vydat po variente espiritual. Jak jsme procházela Pontavedou ještě ráno za tmy, tak mne městečko překvapilo. Část města, ve které byl albergue nebyla právě okouzlující,ale staré město bylo moc pěkné. Hlavně kvůli tomu, že není tolik frekventovaná a hned, jak jsem na křižovatku narazila, byla jsem několik hodin sama bez ostatních poutíků. Trasa byla trochu náročnější, ale velice malebná. Vedla vesničkami a vinicemi. Pak se trasa stočila k  pobřeží a nakonec mne čekal menší výšlap. Armenteira je maličká vesnička uprostřed lesů s novým albergue.

Den 12. – Armenteira – Vila Praia de  (25 km)

Trasa začala jako součást stezky Agua e Pedros, kde není moc klasických značení svatojakubské cesty. Poté, co jsem vyšla z lesa cesta pokračovala vesničkami. Trasa mne pak znovu přivedla k oceánu.

 

Den 13. – Vila Nova de Arousa – Santiago de Compostelo (27km)

Původně jsem si chtěla rozdělit poslední fázi rozdělit na 2 dny. Dvacet sedm kilometrů je na jeden den hodně a bolest v koleně byla velká během předchozích dní. V albergue jsem si mohla koupit lístek na člun, který mě dovezl až  téměř k Padronu.

Ráno člun odjíždel už 6:30, takže se pár poutníků sešlo v přístavu ještě za tmy. Jízda trvala něc málo přes hodinu a postupně začalo svítat. Během cesty jsme dostali čaj a muffin. Cesta začíná v moři, v zátoce, a pomalu přechází v řeku. Na malých ostrůvcích  na řece stojí 17křížů.

Na Padron jsem se těšila, jelikož jsem slyšela, že je pěkné městěčko, které určitě stojí za návštěvu.  Ae nakonec jsme ho prošla aniž bych si uvědomila, že procházím vlastně Padronem. Vzpomínám si, že mě zarazilo, že v 8 hodin ráno na několika místech ještě probíhala párty a já si říkala, co je to město.

Během dne jsem se spontáně rozhodla jít až do Santiaga. Taky asi díky spoustě poutníků, které jsem ten den potkala. Což byl také jeden z důvodů, proč se mi poslední den moc nelíbil. Na trase je velké, opravdu velké množství poutníků. Okolí mne taky moc nezaujalo.

V Santiagu jsem byla okolo třetí a najednou jsem stála před dalším rozcestníkem, který odkazoval na dva směry, jak se dostat do centra. Tohle jsem nečekala a německy mluvící, který dorazil ve stejnou chvíli si vytáhl průvodce, tak jsem je následovala.

Předměstí Santiaga byl prázdné, byla velikonoční neděle. Ale jakmile jsem se byla v centru, počet lidí – nejen poutníků – narostl. Ke katedrále jsem se musela prodrat davem lidí. Před katedrálou jsem si sedla na náměstí, jako všichni ostatní poutníci a užívala si pocitu, že jsem pouť zvládla.

 

 

 

 

 

 

 

Endoprůvodce : kde se najíst v Portu

V Portugalsku jsem neměla problém se najíst. Čerstvé ryby, zelenina a ovoce jsou ve  srovnání s Finskem za neuvěřitelně nízké ceny. V Portugalsku mají decaf snad v každé kavárně, což bylo pro mne milé překvapení.

Vím, že na cestování musím být připravená a mít bezlepkový chleba vždy u sebe. Abych se přiznala, moje kuchyně mi na cestách chybí už snad druhý den. Nevařím sice denně, ale jíst po restauracích a kavárnách mě baví jednou za čas a ne každý den.

Moje strava má díky endometrioze určitá omezení, proto na místě či nejlépe ještě před příjezdem googlím, kde se najíst. V Portu jsem si našla několik míst, která určitě stojí za návštěvu.

 

  • Noshi

Noshi jsem navštívila dvakrát na snídani. Oblíbila jsem si ovesnou kaši a bezlepkový chleba s oříškovým máslem a ovocem. Jako jedno z mála míst kavárna měla na menu také matcha latte.

IMG_0283 (1)IMG_0285 (1)IMG_0288 (1)IMG_0194

  • Hungry biker

Velmi populární místo na snídani. Lidé čekali na stůl klidně půlhodiny venku na ulici, což je ve městě, kde je tucet kaváren na každém rohu překvapující. Já jsem si vybrala  bezlepkový chleba s ovocem.

IMG_0265IMG_0266 (1)

  • daTerra

Snídaně, oběd a večeře formou bufetu. Místo je pro vegetariány a vegany.

IMG_0269 (1)IMG_0268

  • Cultura dos Sabores

Stejně jako předhozí daTerra je oběd a večeře formou bufetu. Také vegetariánské/veganské místo.

IMG_0259 (1)

  • Quintal bioshop

Obchod s malou kávárnou vzadu, která nabízí bezlepkové obědy. A zahradu s kočkami. Hlavní část zabírá obchod s bio a zdravou výživou.

 

 

Rok s endometriozou

Před rokem jsme se vrátila domů z nemocnice s diagnou endometriozy. Za poslední rok se mi díky nemoci změnil životní styl a ačkoli je to cliché, člověk si uvědomí, že zdraví je to nejdůležitější.

Jedním, ze zásadních zjištění pro mne bylo, že moje únava je vlastně normální. Jeden ze symptomů endometriozy je chronická únava. Svoje slow living teď dovádím ještě více k dokonalosti. Díky instagramu vím, že spousta žen to má stejně a necítím se provinile nebo divně, když jdu spát v devět večer nebo když odpoledne nebo večer nemám energii na nic.

IMG_2021

S čím pořád bojuji je pravidelný pohyb. Chodím na jogu a snažím se pravidelně plavat, ale to se mi moc nedaří. Loni v létě jsem si koupila brusle a je škoda, že ve Finsku je využiju méně, neíž byh mohla v Česku.

Moje oblíbené téma je endodieta. Nečekala bych, že změna jídelníčku může mít takový dopad na kvalitu života. Pro většinu lidí, je moje dieta šílená, ale doporučila bych žít chvíli s endo a pak se můžeme bavit, co je šílené.

IMG_1958

Řekla bych, že za rok jsem se naučila žít se svou nemocí. Mám štěstí, protože bolest se mi většinou vyhýbá (ačkoli tento týden byl spíše ten horší). Jak jsem už psala na instagramu, teď by mělo přijít přiznání, jak jsem vlastně ráda, že mám endo, protože mi pomohla si uvědomit, co je v životě důležité. Ne, nejsem ráda za endo. Ale příjmula jsem ji.